L. Hastrmanová - Návštěvní služba v Domově důchodců v Budislavi
Jak to začalo, aneb moje láska ke kočkám…..
To jak jsou kočky úžasné jsem zjistila poměrně pozdě. Táta myslivec měl rád psy, kočky byla škodná. Až když jsem se odstěhovala, začal na můj dvůr chodit rezavý kocour. Dostal misku, jídlo a jméno Šebík. Moc mu scházelo pohlazení, protože seděl na dvorku a čekal, když jsem přišla z práce a mazlil se a mazlil. Nechal se chovat a převracet na záda a slintal, ale jak. Dodnes si myslím, že kdyby se tenkrát záhadně neztratil, byl by to skvělý společník do týmu.
Přes Doubravku, Valérii a Marjánku (mimochodem všechny jsou/byly dobré skutky a tudíž blázníčci) jsem se studiem knih a časopisů a dlouhými rozhovory s kočičími lidmi dostala až k myšlence pořídit si kočičku, která by byla vhodná na „profesionální mazlení“. V jedné větě jsem popsala 4 roky. Poslednímy a největšímy impulsy pro toto rohodnutí byla změna práce a článek v Našich kočkách od paní Daniely Hypšové.
Moje Mel….
Kontaktovala jsem paní Hypšovou s prosbou o bližší informace…… a nakonec jsem si domů přivezla Ivy. Jenže ona první dva dny tak zpívala, že je to Meluzína. Ostatní domácí kočky hlasitě protestovaly, ale dnes je Mel stejně „Kápo“ celé rodiny.
„ Holka máš modráky, jdeš pracovat.“
….. řekla jednou moje kolegyně a už to tak zůstalo.
Když bylo Mel asi 5 měsíců a začala chodit s postrojem a vodítkem ( do té doby po jeho nandání způsobilo, že Mel neměla nožičky a „upadla jí celá kočka“ na podlahu a vůbec se nehýbala) k lidem do Domova pro seniory. Byla jsem na pochybách, sice jsme to trénovali na členech rodiny, ale Mel se to nelíbilo, utíkala jim a odvracela hlavičku. Tak jsem si říkala, že to nemá ráda a nepůjde nám to.
V Domově bylo všechno jinak, Mel si sice dlouho zvykala a bála se, ale v kanceláři se moc chtěla mazlit, chodila po stole, strkala do mě hlavou, chodila po klávesnici a několikrát zavěsila telefon.
Začala jsem ji nosit do patra k lidem. Nejprve pohladit od vrchní (je to kočičí člověk) a od sestřiček a potom už hurá k lidem. To pozdvižení a otázky, co to je, je to králík, pes….. Kočka ? Má takovou divnou barvu a divný čumák, takové dlouhé chlupy a do postele? To ne.
A já mluvila a mluvila a Mel jim přitom strkala do postele.
Paní V.
Je imobilní a miluje zvířátka obecně. Mel jí má ráda, usadí se na deku paní na břicho a spokojeně si tak kouká, co se děje. Paní hladí a vypráví, co jejich kocour, je také domácí kápo, protože je asi 3x větší než jejich pejsek. A jak mu dává zabrat. Mel vydržela nejdéle hodinu, ale potom nechtěla jiné lidi a těm to bylo líto, že si ji nemohou pohladit.
Paní M.
Už mezi námi není, ale Mel jí také měla ráda. Byl to jediný člověk u kterého se Mel doopravdy uvolnila, chodila jí po celé postely, strkala do ní a jednou jí dokonce očichala obličej. Snažila se jí sebrat snídani….
Paní V.
…sedávala Mel na klíně, dokud paní mohla sedět a vrněla. Teď když leží, si Mel lehá vedle ní a nebo jí okusuje květiny, které jí nosí rodina.
Pak je skupina lidí, kteří mají Mel rádi a často se na ní ptají, ale nepustí si ji k sobě. Držím ji v náručí a oni si jí pohladí a jsou spokojení.
Také chlapy občas navštívíme, ale s těmi je to složité. Oni „tvrďáci“ tvrdí, že kočka patří ven a má chytat myši. Ve skutečnosti to tak úplně není. Pan V. byl jemný člověk, který měl rád lidi, ženy a k Mel byl neobyčejně přátelský, hladil jí velmi opatrně a něžně a nabízel jí hašlerky. Když přestal chtít, abychom k němu chodily, věděla jsem, že to vzdal. Ráda na něj vzpomínám.
Pan V 2. byl škarohlíd, často pil, ale Mel k němu chodila také ráda. Měl lehký dotek a jenom hladil, většinou nic neříkal, tedy když tam Mel nebyla tak sprostě nadával.
Zvláštní vztah má Mel k lidem s mentálním postižením. Odhaduji, že se jich bojí. Teda pana F. určitě a hodně. Pokusil se jí jednou pohladit a Mel se stávala nejmenší na celém světě. Pan V. by si jí také chtěl pohladit, přichází do kanceláře a Mel pravidelně mizí pod topením.
Paní L. se Mel také bojí. Je to zvláštní, moje sestra je mentálně postižená, a Mel jí klidně ukradne jídlo z talíře, cpe myši do bot a dělá různé neplechy.
U lidí s psychiatrickými onemocněními jsem vypozorovala to, že když jsou klidní Mel je k nim přátelská a nechá se pohladit, jsou-li neklidní bojí se jich, odvrací hlavičku a mňoukne.
Mel a lidičky…
Meluzína vydrží s lidmi tak zhruba 40 min 3x měsíčně, častější a delší návštěvy způsobili nachuť a neochotu s nimi zůstávat. Mel měl tendence odcházet a byla nevrlá. Jednou dokonce seskočila z postele a utekla na chodbu, kde se potkala s vozíkem na prádlo a my jí pak se setřičkami 20 min lákali z pod postelí a skříní. Na návštěvy k lidem chodíme většinou ohlášeni s dekou a na postroji. Stále na tom kotěcím se psím vodítkem, protože Mel odmítla nosit to velké pro dospělou kočku.
Pozitiva i negativa
O blahodárném působení zvířátek na lidskou duši se píše v literatuře, já bych k komu řekla snad jen, že lidem v našem Domově rozvazuje Meluzína jazyk a ruce. Mluví….mluví na Mel o Mel, ptají se, vzpomínají, vyprávějí o svých zvířátkách, jak se chovala, co prováděla, čím je potěšila, čím naopak ne, jestli měla mláďátka apod. Zjišťuji, že kočky a psy, byly, jsou a budou všude. I když náhodou neměl někdo kočku doma, vždycky si vzpomenou, že měli třeba sousedé. Protože je Mel heboučká, svádí to lidi pohladit ji a vyzkoušet, jestli je to opravdu jak říkám. „ Ty moje nešikovné ruce“ – vždycky říkám, že nevadí, že nejde podpis, protože pohlazení se podaří vždycky.
Někdy to nevyjde přesně jak má, protože někteří lidé mají těžší ruku, nebo chápou mazlení jinak než Meluzína. Paní J. je velmi přátelská, ale chytla Mel za krk a zatřepala. Což vyděsilo Mel, mě i ostatní paní na pokoji. Mel plakala, srdíčko jí utíkalo, jako o závod a bylo po mazlení. Mel mi skončila v náručí, uklidnila se, urovnala si chlupy, jako by chtěla naznačit, že to není podle jejího přání a zbytek dne mi strávila na klíně.
Postřehy, chování lidí
Mel to dělá jenom kvůli mně ! Zjistila jsem, že nesmím odejít Mel z dohledu, jinak je po všem. Mel čeká co udělám, většinou mě celou dobu sleduje. Čeká než si sednu do křesla a teprve potom se skutečně zklidní a dovolí lidem, aby si jí užívali. Nepříjemné je, když je v pokoji příliš hluku nebo cizí návštěva. Domov je starý zámek, kde jsou velké pokoje a více lidí. Přepych mazlit se v klidu s jedním člověkem, prostě není. Zkusila jsem to v kanceláři, jenže tu Mel považuje za své teritorium a tam se mazlí jen se mnou.
Mel psychicky návštěvy vyčerpávají, jsme li tam déle, je nesvá a odchází, někdy mňoukne a je mi jasné, že chce pryč. Většinu dne potom dospává.
Lidé mají tendenci na Mel šišlat, také přechází do šepotu.
Závěrem
Stále se s Mel učíme, jak to dělat. Hledáme cesty, co by bylo nejlepší. Smutná na mé práci je smrt a s ní spojené neustálé změny a nový lidé. Někdy je hodně těžké se k nim přiblížit a Mel je cestou k nim. Na druhou stranu je velmi náročné odhadnout jejich reakci a chování, aby se nestávaly příhody jako s paní J. Nechci zklamat naše lidi v Domově, ale ani Mel, které je jim vydána napospas a nezbývá jí než věřit mému úsudku. A že jsme lidé omylní se mi potvrdilo u paní N., která byla „babča na zabití“, ale s Mel úplně roztála a Mel u ní vrněla, což je velmi vzácné.
Děkuji všem kočičkám, které nám dovolují přinášet radost jiným lidem a lidem, že si udělají čas na jiné.
Děkuji za pozornost.
Děkuji za laskavé svolení k použití fotografií. (Koček jsem se tedy neptala.)
Lucie Hastrmanová
Teď Mel zrovna nepracuje…….
