Felinoterapie - NCHK

Teorie felinoterapie

Internetový kurz NCHK

Termín :

3. lekce Výběr zvířat pro AAI - pokračování

Zapojení zvířat do procesu zoorehabilitace je zcela výjimečná činnost. V průběhu naší společné historie zastávaly kočky především roli hubiče škůdců – lovce myší a dalších hlodavců, kteří ohrožovali úrodu potřebnou pro přežití lidí. V současné době stavíme kočky do role mazlíčků, výstavních exponátů, zvířecích společníků a dokonce i do role koteraepeutů, kteří nám pomáhají v terapii, aktivizaci a vzdělávání v institucích. Pro kočky je to zcela nová úloha, na kterou nemohly být připraveny tisíciletími trvajícím evolučním procesem.

Při práci s klienty v různých zařízeních zažívají kočky narušení svých intimních zón naprosto cizími lidmi, v cizím prostředí plném cizích pachů a zvuků. Kočky musí opouštět svá teritoria, cestovat s lidmi – a očekáváme od nich, že to vše budou tolerovat a radovat se z takových interakcí. Bezpochyby klademe na kočky nároky, které u nich vyvolávají stres. Je naší povinností naučit se posuzovat míru tohoto stresu nejen s ohledem na bezpečí klientů, ale i na welfare zvířat samotných.

Jaká zvířata tedy pro danou činnost vybíráme? Podle jakých kritérií? Jak pracujeme se stresem, aby kočka nepředstavovala pro klienta hrozbu a zároveň aby nebylo ohroženo její vlastní mentální i fyzické zdraví?

S tím, jak AAT a AAA expanduje do dalších a dalších zařízení a oblastí, je samozřejmě velmi důležité, jak přesné testovací procedury máme k dispozici a jak dokážeme ochránit všechny zúčastněné včetně kočky samotné.

V knize Handbook on Animal Assisted Therapy uvádí autoři 11 prvků, signálů, které nám mohou pomoci při rozhodování o skrytých nebezpečích zamýšlené intervence se zvířetem. Mohou nám pomoci i při výběru kočky? Podle amerického odborníka na bezpečnost, Gavina de Beckera je přesná předpověď založena na 11 elementech, které uvádí ve svém bestselleru The Gift of Fear. Tyto elementy jsou:

• Měřitelnost

• Výhoda

• Hrozba

• Souvislost

• Zkušenost

• Srovnatelné události

• Objektivita (reálnost)

• Investice

• Opakovatelnost

• Znalosti

• Indikátory budoucích událostí

Autoři knihy Handbook on Animal Assisted Therapy uvádějí, že začlenění těchto elementů a jejich vyhodnocení v procesu screeningu zvířete může pomoci určit, zdali můžeme s jistotou předpovědět výsledek začlenění zvířete do procesu zoorehabilitace.

Abychom získali přesné výsledky, potřebujeme mít v ruce nástroje pro přesná měření a vyhodnocování. Například rozhodnutí, jestli králík bude dobrým terapeutickým zvířetem, je obtížnější než předpověď toho, zda zůstane v košíku, když si ho lidé budou předávat mezi sebou. Musíme tedy vědět, co chceme měřit a co nám poskytne požadovanou realistickou odpověď. Je evidentní, že předpoklad, že králík zůstane v košíku, když si ho budou lidé předávat, je realističtější než prchavá představa „dobrého“ terapeutického králíka. Weiss a Greenberg (1997) zjistili, že úspěch psa v nejběžněji užívaných selekčních testech pro služební psy nemá žádnou výpovědní hodnotu o tom, že tento pes opravdu bude úspěšným služebním psem.

Abychom byli schopni předvídat možné nebezpečí a vhodnost začlenění zvířete, v našem případě kočky, do zoorehabilitace musíme:

• být dobrými, trpělivými, pokornými a pozornými pozorovateli

• musíme znát etologii druhu s nímž pracujeme

• musíme umět číst řeč těla tohoto živočišného druhu

• musíme znát komplexní komunikaci živočišného druhu, s nímž pracujeme

• musíme znát smyslové vnímání živočišného druhu, s nímž pracujeme a vědět, které smysly jsou pro něj nejdůležitější

• musíme znát řeč těla jedince – zvířete, se kterým pracujeme nebo budeme pracovat a to jak v klidové situaci (norma, standardní vzorce chování), tak ve vypjatých situacích (možnost srovnání a detekce případné hrozby)

• musíme tuto řeč těla správně dekódovat

• musíme znát svou vlastní řeč těla, její význam a to, jak ji vnímá zvíře, se kterým pracujeme a jak je ovlivňuje

• musíme umět rychle a efektivně číst signály stresu a frustrace

• musíme umět s tímto stresem pracovat a udržovat ho na optimální úrovni

To vše je základem práce na vzájemném hlubokém vztahu porozumění a důvěry mezi zvířetem a člověkem. To vše je spousta práce a velký závazek.

Ve většině organizací probíhá základní screening temperamentu kočky, reakcí na stres a vzájemné souhry týmu ještě před zamýšlenými návštěvami se zvířetem v cílovém zařízení. Je to pochopitelné, protože takový výběr poskytuje i zpětnou vazbu majiteli (handlerovi) kočky o tom, na jakých oblastech vzájemného vztahu a poznávání musí dále pracovat a zda temperament kočky není v rozporu se zamýšlenou aktivitou. Jakmile je proveden tento úvodní, předběžný screening, můžeme přistoupit ke zkušebnímu začlenění kočky a jejího handlera do supervizovaných návštěv.

Pozorovat tým v akci v zařízení s klienty, kteří se mohou se zvířetem skutečně setkat, poskytne mnohem relevantnější obraz týmu, než dívat se na výsledky testů prováděných neznámou osobou v neznámém a mnohdy zcela umělém prostředí.

Je také důležité testovat průběžně a opakovaně. Ve studii věnované povahovým testům koní, došli vědci k závěru, že pouze malé množství parametrů chování bylo shodných v průběhu jednoho roku (Visser at.al., 2001). To samozřejmě budí obavy ohledně současných testovacích praktik v některých organizacích, protože mnoho zvířat vyžaduje retestování v různých časových intervalech včetně retestování po provedené celkové anestézii, po prodělání závažných onemocnění či přestálém traumatu. Jedno testování za život zvířete není zárukou bezpečí klienta ani zvířete.

Velkou pozornost je třeba také věnovat chování a míře možného nebezpečí a stresu v různých kontextových situacích.

Jak již bylo zmíněno, znalost živočišného druhu, s nímž pracujeme, je klíčová. I proto je vhodnější, aby posouzení vhodnosti zařazení zvířete do zoorehabilitace posuzoval tým zkušených odborníků – chovatelů, behaviorálních konzultantů, veterinářů, veterinárních techniků atd., kteří mají s daným zvířecím druhem a jeho chováním hluboké zkušenosti a kteří jsou zvyklí pracovat za různých podmínek i s jinými zvířaty než je to jejich vlastní. Tato týmová práce pomáhá vytvářet porozumění pro celou šíři možných reakcí týkajících se chování u zvířete za specifických či neočekávaných okolností.

Profesor James Serpell z Pennsylvánské univerzity vytvořil se svým týmem v roce 2003 novou metodu k testování chování psů. Jedná se o C-BARQ test. Podobný test je k dispozici i pro kočky – Fe-BARQ test, který byl vytvořen v roce 2017. Tento test se v NCHK stal od roku 2022 rutinním testem pro základní screening koček začleňovaných do felinoterapie. Není známo, zda i jiné organizace používají tyto testy jako nástroj k posouzení vhodnosti začlenění psů či koček do AAI. V knize Handbook on Animal Assisted Therapy se uvádí, že aplikovatelnost tohoto vyhodnocování pro terapeutické psy nebyla prozkoumána (pozn. autorky – jednalo se o předchůdce C-BARQ testu pro služební psy z roku 2001).

Naneštěstí je jen málo situací skutečně porovnatelných situacím, které nastávají u AAT a AAA. Studium chování zvířat v zařízeních, kde se provádí AAT nebo AAA může poskytnout důležitou informaci o tom, jak se bude zvířete chovat a reagovat v jiném zařízení. Musíme zvíře pečlivě pozorovat v důvěrně známém prostředí, abychom pochopili, jaké chování je pro ně typické za nízké úrovně stresu a porovnat je s chováním v neznámém / cizím prostředí.

Nyní se zaměříme na definice některých z De Beckerovývh elementů:

Reprodukovatelnost je význačným prvkem ve vědeckých předpovědích protože umožňuje opakování již zdokumentovaného pokusu a porovnání s již publikovaným výsledkem.

Úspěch screeningových testů je závislý na kvalifikovanosti hodnotitele. Hodnotitel musí mít přesnou znalost dynamiky interakcí AAT a AAA, aby mohl posoudit vhodnost začlenění handlera a zvířete do daného procesu. Porozumění unikátní souhře schopností a nadání zvířete a handlerovy schopnosti reagovat na zvíře je zásadní aspekt v daném posuzování. Například hodnotitel, který vystavuje psy na soutěžích poslušnosti a není mu důvěrně známá problematika AAT a AAA, by mohl zavrhnout psa pokud neprokáže precizní dovednosti v poslušnosti. Tyto dovednosti však možná nebudou důležité v zařízení, v němž bude pes pracovat.

Gavin de Becker uvádí, že nejspolehlivější koncept posouzení interakce a bezpečí má co do činění s rozhodnutím, jak se věci vyvíjejí v pohybu. Chování lze nejlépe předvídat indikátory budoucích událostí, tedy faktory, které můžeme pozorovat v průběhu procesu posuzování. Abychom pochopili mechanismus práce s indikátory budoucích událostí, předpokládejme, že jste se rozhodli půjčit si video. Když procházíte mezi řadami videokazet, vidíte titul, který vypadá zajímavě a vezmete si video domů. Jak video začíná, máte z úvodní scény pocit, že jste toto video již předtím viděli. Poté, co video běží chvíli déle, hudba vám dává větší jistotu, že jste toto video už shlédli. Během dalších pár minut vás hlasy postav a nějaká specifická sekvence utvrdí v tom, že jste toto video již viděli.

Všechny tyto faktory – hudba, barvy a hlasy – jsou indikátory budoucích událostí konce videa. Jinými slovy – máte s těmito prvky již svou osobní zkušenost. Čím více indikátorů budoucích událostí může být může být detekováno a čím více je známo o výsledcích v jakékoliv dané situaci, tím spíš je možné učinit přesnější závěr a odhad.

Indikátory budoucích událostí u zvířat zahrnují subtilní, neverbální signály. Prudký, nečekaný pohyb je nejméně předvídatelné chování. Každý, kdo byl pokousán psem , který vrtěl ocasem bude s tímto tvrzením souhlasit. Indikátory budoucích událostí jsou určitá chování zvířete včetně těch, která jsou označované jako konejšivé signály (calming signals), například:

• olizování rtů

• stáčení očí tak, že je vidět bělmo

• pošilhávání

• uhýbání pohledem (dívání se stranou)

• zívání

Tyto indikátory poskytují mnohem lepší představu o úrovni pohody zvířete a tudíž o možnosti stresové reakce, jejímž důsledkem může být způsobená škoda nebo zranění účastníků intervence.

Indikátory budoucích událostí jsou součástí toku chování. V učebnicích věnovaných chování zvířat stále můžeme nalézt obrázky ilustrující široké rozpětí zvířecích emocí. Vytvářejí tak falešný obraz, že zvířecí i lidské chování se objevuje jako série snímků, jako série jednotlivých a od sebe oddělených akcí. Ve skutečnosti je chování spíše jako pohybující se sekvence filmu, kde se jeden obrázek mísí s druhým. Vrtící ocas psa se stává mávajícím ocasem a uši se tisknou vzad, jak se rty začínají křivit. V pozorování toku tohoto obrazu jako dynamické změny může být chování zvířete nebo člověka velmi předvídatelné.

De Beckerovy elementy poskytují způsob, jak přemýšlet o tom, jak začleňujeme zvířata do AAA a AAT, což může být důležitější než to, jestli zvíře prošlo testem. Každý test je jen tak dobrý jako znalosti jeho autora. Začleněním těchto prvků do rutinního pozorování zvířat a jejich handlerů pracujících v oblasti AAT a AAA - ať už se jedná o začínající týmy nebo ostřílené profesionály – dává možnost rozšířit předvídatelnost potencionálních nebezpečí v jakémkoliv programu.