Lekce 2 - Vztah lidí ke zvířatům
Teorie felinoterapie I
Internetový kurz NCHK
Termín:
2. lekce – Vztah lidí ke zvířatům, staronová role zvířat v zooterapiích
„Polovina dvacátého století se projevila jako neklidná doba pro vztah lidí ke zvířatům. Snad nejvýznamněji v zemědělství, které bylo transformováno ze symbiotické, starobylé smlouvy se zvířaty, z níž měli prospěch jak lidé, tak zvířata, ve vykořisťovatelskou, industrializovanou honbu za užitkovostí, ziskem a produktivitou. Tradiční představa založená na šetrné péči o zvířata – vyzdvihovaná ve 23. Žalmu (Hospodin jest můj pastýř..- pozn. překl.) do mocné metafory ideálního vztahu Boha k lidem – byla ponížena „aplikováním průmyslových metod na produkci zvířat“ jak uvádí jedna z učebnic vědy o zvířatech (animal science).
Rovněž stejně významné je, že za ani ne 100 let se počet lidí zapojených do zemědělského způsobu života snížil z poloviny populace na méně než 2 %. Blízká spojitost mezi pastýřem a stádem, pastevcem a dobytkem, byla ztracena v honbě za modernizací. Zhruba ve stejné historické chvíli prudce vzrostlo využívání zvířat v biomedicínském výzkumu a toxikologii, tudíž další eroze blízkého a mytického spojení „primitivnějších“ společností těšících se společnosti zvířat, což opět degradovalo zvířata na jednoúčelové užitkové objekty bez duše a uvědomění.
Tváří v tvář tomuto kataklyzmatu se člověk mohl odůvodněně obávat ztráty mystického významu zvířat pro lidskou psychiku, nadpřirozeného pohledu tak krásně vyjádřeného ve starověkých jeskynních malbách Lascaux nebo v amerických indiánských modlách, korálcích a rituálech. Dominance městského života, dalece vzdáleného přírodě a zvířatům a vzestup mechanistického nahlížení na svět (Weltanschauung) a jeho služka technologie se zdály ohrožovat naše důvěrné spojení se zvířaty a jeho archetypální místo v našem povědomí. Naštěstí archetypy se neopouštějí tak snadno. Místo pro zvířata v lidském povědomí nebylo ztraceno, ale pouze transformováno. Nedílná role zvířat v každodenním životě byla zcela jistě přeměněna procesem modernismu, ale v žádném případě nebyla eliminována, místo toho převzala nové formy, které více odpovídají městskému životu a vysoce industrializované společnosti.
Na prvním místě, nové a výhradně vykořisťovatelské využívání zvířat, které jsme vylíčili, nezůstalo bez námitek dlouho. Přirozená úcta ke zvířatům, kdysi nedílná a neodmyslitelná pro cattegoreal apparatus, skrze který rozumíme světu, se vyvinula v morální starost o zacházení s nimi a to se ukázalo být hlavním sociálně – etickým hnutím požadujícím kontroly zaměřené proti neústupné komodifikaci (zneužívání, degradaci) zvířat. Masivní vzestup přemýšlení o etických otázkách týkajících se zvířat a životního prostředí zjevně dokládá lidskou neochotu vzdát se spojení se zvířaty a přírodou.
Za druhé odcizení a osamělost zrozená urbanizací, erozí základní a širší rodiny, rozšířením rozvodů, fenomén dětí s klíčem od bytu kolem krku, naše značně se rozšiřující životní rozpětí a všeobecná tendence velkoměst tvořit spíše společnost (Gesellschaft) než společenství, spolu s všudypřítomnou lidskou potřebou milovat a být milován a být potřebný, předznamenala novou funkci zvířecích společníků jako výplně uprázdněného prostoru.Velká většina majitelů domácích zvířat dnes potvrzuje , že jejich zvířata jsou „členy rodiny“.
Tudíž nebylo překvapivé, že se zvířata objevila coby mocní spojenci v terapeutických a psychoterapeutických iniciativách. Jakožto nesoudící, nevyčerpatelné studnice lásky a oddanosti, byla zvířata přirozenými prostředníky pro vnikání do ulity obklopující narušené, izolované a mentálně nebo psychicky postižené, stejně jako zmírňovala městskou osamělost a ulehčovala mezilidské interakce (například kultura „pejskařů“ ve velkoměstech)."
Dr. Bernard E. Rollin
University Distinguished Professor
Department of Philosophy
Colorado State University
(Úryvek z předmluvy k Handbook on Animal assisted Therapy, Aubrey H. Fine, USA)
"Po teroristickém útoku na Světové obchodní centrum jsme byli svědky toho, jak psi bez předchozího testování nebo tréninku pro AAT nebo AAA, dychtivě pomáhali vyhledávat oběti a vykazovali velkou toleranci k lidským emocím a chaosu, který vládl na místě. Zároveň se také objevovaly zprávy o psech, kteří prošli rutinním tréninkem a prozkoušením, kteří vrčeli na ostatní psy nebo byli tak traumatizovaní, že ignorovali každého kromě svého handlera."
MAUREEN FREDRICKSON-MACNAMARA, KRIS BUTLER, Handbook on Animal assisted Therapy, Aubrey H. Fine, USA
Nový přístup k testování týmů pro AAA a AAT
Začlenění koček, ale i mnoha dalších druhů zvířat do asistenčních a terapeutických programů prošlo velkými změnami. Zatímco v 70. letech minulého století se v USA v těchto programech – zejména pak při návštěvách domovů seniorů a zařízení s dlouhodobou péčí – pracovalo se zvířaty z útulků, 80. léta poněkud zmírnila prvotní nadšení ze začleňování těchto zvířat. Šlo zejména o obavy o bezpečnost klientů jak z hlediska možných zranění způsobených zvířaty, tak i z hlediska možnosti zavlečení infekcí a nákazy parazity. Naopak pracovníci útulků poukazovali na to, že zejména mladým zvířatům mohou tyto návštěvy způsobovat tak silné trauma, že je pak obtížné nabídnout je k adopci. V důsledku těchto obav vznikl v cílových zařízeních rizikový management a hledaly se cesty k co nejlepším způsobům testování zvířat, s nimiž se v dané oblasti pracovalo.
V 90. letech již tento management postupně začínal klást větší důraz i na welfare a zdraví zvířat a na roli handlera – tedy člověka, který s daným zvířetem tvoří asistenční nebo terapeutický tým.
V roce 1996 publikovala organizace Delta Society (dnes Pet Partners) Standardy praxe pro AAT a AAA. Tyto standardy již definovaly roli handlera a zvířete v daných aktivitách, ale stále byly primárně zaměřeny na zmírnění obav z hlediska možných rizik pro klienty.
Když se v České republice poprvé objevil pojem „felinoterapie“, psal se rok 2002. Nezávislý chovatelský klub byl první organizací, která začala pracovat s kočkami při návštěvách v cílových zařízeních. Ve stejném roce byl vypracován Zkušební řád, o rok později Normy praxe a Metodika. Velkou výhodou byla skutečnost, že organizovaná felinoterapie vycházela z veterinárních podmínek daných výstavním a chovným řádem organizace, tudíž nedocházelo k žádným problémům s neznalostí a neproškoleností dobrovolníků-handlerů.
Neocenitelnou pomocí byla možnost účasti na mezinárodních seminářích pořádaných sdružením Filia z Brna a možnost diskutovat s vysokoškolskými odborníky z České republiky i ze zahraničí.
Protože se jednalo o zcela novou činnost, k níž neexistoval porovnatelný vzor, bylo nutné metodou pokusů a omylů stanovit jak pravidla pro začlenění talentovaných koček do daných aktivit, tak i vytyčit základních aktivity vhodné pro týmy tvořené kočkou a handlem, případně týmy kombinované, kde byl zastoupen další handler se psem či s jiným druhem zvířete.
Zkušební řád pro návštěvní službu zpracovaný NCHK vycházel ze zkušebních řádů pro canisterapii, zejména pak ze zkušebního řádu SVOPAPu a dalších organizací.
S postupným rozvojem felinoterapie, jejím rozšířením do zařízení sociální péče, školských zařízení a stacionářů, začala vyvstávat otázka, zdali je stávající zkušební řád ještě dostačující. Zkoušky probíhaly buď na setkáních chovatelů – tedy v umělém prostředí, či přímo v cílovém zařízení. Nejlépe se osvědčil model, kdy zájemce o felinoterapii dlouhodobě docházel s handlerem, který již delší dobu pracoval v daném zařízení, na společná setkání s klienty, mohl si sám pro sebe zvážit, zdali je to skutečně činnost, které se chce věnovat a postupně přibíral i svou kočku. Pokud vše probíhalo dobře, po čase mohl vykonávat návštěvy již i sám.
Problémem NCHK je, že se jedná o celorepublikovou organizaci s nemožností mít jediného koordinátora pro všechna zařízení, protože se nejedná o placené zaměstnání. Hledaly se tedy cesty supervize i způsobu koordinace práce.
Velkým přínosem bylo získání publikace Handbook on Animal Assisted Therapy z USA. Jedná se o ojedinělou publikaci a kromě mnoha jiných kapitol, obsahuje i kapitolu o způsobu výběru zvířat pro AAT a AAA. Stala se pro nás velkou inspirací.
Zatímco dříve bylo testování týmu, resp. práce zvířete, zaměřeno zejména na atributy, jako jsou:
-
Spolehlivost
-
Předvídatelnost
-
Ovladatelnost
-
Vhodnost
Rozšířili jsme nyní pozorování souhry týmu a práce zvířete mnohem více. V současných podmínkách je totiž původní testovací model plochý a nedostačující, protože jednak nemůže obsáhnout celou škálu možných situací a zařízení, ve kterých bude tým pracovat, ani není schopen určit, jaký druh činnosti je pro tým z hlediska bezpečnosti klientů, ale i zvířete, jeho pohody, potřeb a zvládání stresu nejvhodnější. Též nám neumožňuje okamžitě reagovat na možné probíhající změny ve vývoji zvířete či v proměnlivosti vztahů v týmu.
Rozhodli jsme se tedy se svolením zařízení, v nichž pracujeme, využívat krátké videozáznamy z jednotlivých sezení a vyhodnocovat je jak pro potřebu daného týmu, tak kolektivně v rámci výměny zkušeností a supervize.
Tyto videozáznamy nám pomáhají nejen určit nejvhodnější typ AAA či AAT pro daný konkrétní tým, ale umožňují nám též takovou úpravu podmínek, aby byla co nejvhodnější pro dosažení aktivizačního či terapeutického cíle a zároveň co nejméně stresující pro kočičího koterapeuta a jeho handlera. Kromě toho nám umožňují také předvídat možnou budoucí hrozbu – například, pokud na videozáznamu jasně vidíme u zvířete její náznak (např. stahování uší k hlavě) či můžeme z náhlé změny jinak standardního chování usuzovat na možné počínající onemocnění. Toto pořizování videozáznamů je dnes již neocenitelnou pomůckou, která podstatným způsobem rozšiřuje možnosti testování.
Supervize se pak koná formou společného shlédnutí daných videozáznamů a diskuzí o nich na seminářích či online.
Vzhledem k tomu, že jsme schopni pociťovat emoce zvířat a naopak zvířata naše, je třeba, aby aktivity AAT a AAA probíhaly způsobem, který bude příjemný všem zúčastněným – tedy účastníkům, zaměstnancům daného zařízení a stejně tak i zvířeti a handerovi. Pokud kočku daná aktivita netěší, není taková aktivita pro klienty či účastníky přínosná, ale naopak potencionálně nebezpečná jak z hlediska možného nežádoucího chování zvířete a nebezpečí zranění, tak je nebezpečná i pro kočku, protože může dojít k přetížení jejího organismu a propuknutí onemocnění, či daná činnost přestane kočku těšit a ztratíme nadějného, talentovaného jedince.
Chování, které zabraňuje úspěšné intervenci zahrnuje apatii zvířete, odpor k zapojení se, nerespektování osobních hranic a obecně jakékoliv chování, které by mohlo být spojováno se stresem.
Nový přístup k testování týmů pro AAT či AAA nám dává možnost dlouhodobého sledování týmu. Handlerovi, který byl v českých podmínkách tak dlouho přehlížen a nedoceňován, přesto že nese stoprocentní zodpovědnost za práci svého zvířete i sebe, dává tento nový přístup větší sebejistotu v rozhodování a v možnostech ochrany svého zvířete proti přetěžování. Nabízí mu též další možnosti vzdělávání se, pokud se setkává s dosud neznámým problémem a musí hledat jeho řešení.
Tento nový testovací model byl představen na Semináři o zoorehabilitacích, který se konal v Ekocentru-Zahradě DDM v Mladé Boleslavi 27. května 2017 a je již využíván. Původní Zkušební test je nadále využíván pouze jako úvodní screeningový test pro předběžné zařazení týmu do již probíhajících programů. Pomocí videozáznamů je pak v průběhu času vybírána nejvhodnější aktivita a prostředí pro daný tým.
Odkazy
Über uns - Tiere helfen Menschen e.V. (thmev.de)
Viera Hajnalová, Slovensko - Práce s autistickými dětmi v oblasti felinoterapie : Jak pomáhá felinoterapie dětem s autismem | AutismPort
