Felinoterapie - NCHK

Polyvagální teorie Dr. Stevena W. Porgese 

D. Hypšová

Doktor Steven W. Porges je americký psychiatr, neurobiolog a vědec, který se již od 60. let zabývá vztahy mezi autonomním nervovým systém, fungováním vnitřních orgánů a rolí bloudivého nervu (nerv vagus) ve zprostředkování informací mezi vnitřními orgány a mozkem a naopak.

Zjednodušeně řečeno, vagový nerv je zodpovědný za schopnost obratlovců uklidnit se a zrelaxovat.

Pokud chceme Polyvagální teorii zcela zjednodušeně popsat, můžeme říci, že je zaměřena na nevědomé vyhodnocování bezpečí, resp. nebezpečí v prostředí jedince pomocí autonomního nervového systému – neurocepci - a vztah neurocepce k fyziologickým funkcím v daném organismu. Tento nevědomý proces ovlivňuje chování jedince.

Klíčovou roli v Polyvagální teorii hraje bloudivý nerv, nejdelší z 12 párů kraniálních nervů. Nerv vagus je svými výstupy spojen se srdcem, plícemi, průduškami, hrtanem, hltanem, střevem, pohlavními orgány a dalšími orgány nad a pod bránicí. Zprostředkovává komunikaci mezi orgány a mozkem, který je součástí centrálního nervového systému.

Nerv vagus je tvořen dvěma drahami – ventrální (břišní) a dorzální (hřbetní). Ventrální větev vagového nervu je obalena myelinovou vrstvou, která zajišťuje lepší a rychlejší přenos informací mezi mozkem a orgány a naopak. Je to evolučně nejnovější část autonomního nervového systému a máme ji společnou se všemi savci.

Dorzální (hřbetní) větev vagového nervu je evolučně stará, je nemyelinizovaná, informace proudí pomaleji a máme ji společnou s plazy.

Při detekci hrozby z prostředí může savec jednat jednou ze tří stresových reakcí : útokem, útěkem nebo zamrznutím.

Doktor Porges rozlišuje tyto tři základní stavy :

1. Systém sociálního zapojení – ventrální vagová parasympatiková reakce. Teto systém je důležitý pro učení, budování vztahů mezi lidmi, komunikaci, výměnu informací, hojení, zajištění homeostázy v organismu, zajištění obnovy. Je možný v úrovni nízkého stresu, je to tedy normální, uvolněný a realtivně bezstarostný stav.

2. Sympatiková reakce – mobilizace. Dochází k projevu stresových reakcí útok a útěk. Srdce začne být rychleji, mobilizují se zásobní látky (glykogen) v játrech, stoupá tělesná teplota, zrychluje se dech a tok krve je prioritně přesměrováván do částí těla potřebných pro obranu či útěk – mozku, končetin. Tyto fyziologické reakce zprostředkovává sympatikus, který si můžeme představit jako plynový pedál v autě.

3. Dorzální vagální sympatiková reakce – utlumení funkce, můžeme si ji představit jako brzdový pedál v autě. V extrémní formě jde o imobilizaci v reakci zamrznutí, když organismus vnímá extrémní nebezpečí a útok či útěk nejsou možné, či organismus vyčerpal své síly. Zamrznutí je plazí mechanismus obrany, pro savce je ale poměrně nebezpečný, protože může dojít k poklesu frekvence úderů srdce pod fyziologickou hranici a nedostatečnému zásobení mozku a dalších orgánů kyslíkem. Následkem je smrt.

Samozřejmě existují i mezistupně, kdy sympatikus reaguje s ventrální větví vagového nervu a jedinec je mobilizovaný, ale neregistruje nebezpečí. Takové stavy potřebujeme ke kolektivním sportům, k divočejší hře mezi dětmi i mláďaty, k tanci a dalším podobným aktivitám. Nebo naopak uvolněné stavy v bezpečí, kdy reaguje dorzální vagus a parasympatikus v procesu kontemplace, modlitby, když se věnujeme józe, při intimních dotycích a situacích, při početí, při krmení mláďat atd. V tomto imobilizovaném stavu dochází k vytváření pevných pout a k uvolňování oxytocinu.

Velmi důležitá je schopnost savců číst navzájem svou řeč těla. I to probíhá na podvědomé bázi a informace získáváme ve zlomcích vteřiny. Pro pocit bezpečí je rozhodující výraz horní poloviny obličeje. Její svaly jsou přímo spojené s vagovým nervem a jeho zakončením v srdci.